Technologizace slova. (Orality and Literacy)

Obsah:

PODĚKOVÁNÍ

ÚVOD

1. Orální charakter jazyka
Gramotné myšlení a orální minulost
Jak prosím?
"Orální literatura"?

2. Moderní objev primárně orálních kultur
Rané povědomí o orální tradici
Homérovská otázka
Objev Milmana Parryho
Následná a související díla

3. Některé psychodynamické vlastnosti orality
Vyřčené slovojako moc a čin
Člověk ví, co si dokáže vybavit: mnemotechnika a formule
Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování
(i) Spíše aditivnost než podřazování
(ii) Spíše kumulativnost než analýza
(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
(iv) Konzervativnost či tradicionalismus
(v) Blízkost přirozenému světu
(vi) Agonistický tón
(vii) Spíše empatie a účastenství než objektivní odstup
(viii) Homeostáza
(ix) Spíše situačnost než abstraktnost
Memorování v orální kultuře
Verbomotorický životní styl
Noetická role "těžkých" hrdinských postav a bizarních prvků
Niternost zvuku
Oralita, společenství a sakrálno
Slova nejsou znaky

4. Psaní mění strukturu vědomí
Nový svět autonomního diskurzu
Platon, psaní a počítače
Psaní je technologie
Co je "psaní" a "písmo"
Mnoho systémů písma, ale pouze jedna abeceda
Počátek gramotnosti
Od paměti k písemným záznamům
Některé vlastnosti textové dynamiky
Odstup, přesnost, grafolekt, magna vocabularia
Vzájemné působení: rétorika a místa
Vzájemné působení: literární jazyky
Vytrvalost orality

5. Tisk, prostor, uzavření
Převaha sluchu ustupuje převaze zraku
Prostor a význam
(i) Rejstříky
(ii) Knihy, obsahy a konkrétní označení
(iii) Povrch nesoucí význam
(iv) Typografický prostor
Další obecné důsledky
Tisk a uzavření: intertextovost
Post-typografie: elektronika

6. Orální paměť, dějová linie a charakterizace postav
Prvořadý význam dějové linie
Vyprávění a orální kultury
Orální paměť a dějová linie
Uzavření děje: od putování k detektivce
"Plastická" postava, psaní a tisk

7. Některé teorémy
Literární historie
Nová kritika a formalismus
Strukturalismus
Textualisté a dekonstruktivisté
Teorie řečových aktů a recepční teorie (reader-response theory)
Společenské vědy, filozofie, biblická studia
Oralita, psaní a člověk
"Média" versus lidská komunikace
Vnitřní obrat: vědomí a text

DOSLOV
Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět

LITERATURA

REJSTŘÍK


Recenze:

   DOSLOV

    Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět

    WalterJ. Ong¹³ (30. 11.1912-12. 8. 2003) patří mezi nejvlivnější angloamerické literární teoretiky druhé poloviny 20. století. Vystudoval bakalářský program latiny na Rockhurst College a magisterský program angličtiny na Saint Louis University; jeho diplomovou práci o básníku Gerardu Manley Hopkinsovi vedl Marshall McLuhan. Pracoval v knižním průmyslu, v roce 1936 vstoupil dojezuitského řádu a v roce 1946 byl vysvěcen na katolického kněze. Po získání doktorátu z angličtiny (Harvard University, 1955, disertace vyšla ve dvou svazích - viz Ongovy knihy z r. 1958) působil 35 let jako profesor angličtiny a humanitních věd na Saint Louis University. V roce 1978 byl zvolen prezidentem společnosti Modern Language Association of America, která je díky svým více než 30 000 členům nejmasovější vědeckou organizací na světě.
    Publikoval řadu knih a stovky článků.¹⁴ Jeho nejznámější prací je právě kniha Orality and Literacy: The Technologizing of the Word (1982), která byla dosud přeložena do dvanácti jazyků. Předchází jí však celá řada knih a sborníků, v nichž se zabýval třemi základními tématy. Tím prvním je intelektuální či kulturní historie období renesance: Ramus, Method, andtheDecay of Dialogue (Ramus, metoda a úpadek dialogu, 1958); Ramus and Talon Inventory (Inventarizace díla Petra Ramuse a Omera Talona, 1958). Druhým celoživotním Ongovým tématem je historická i soudobá pozice katolicismu v Americe: sem spadají Ongovy knihy Frontiers of American Catholicism (Hranice amerického katolicismu, 1957) a American Catholic Crossroads (Křižovatky amerického katolicismu, 1959) a sborníky, které editoval: Darwin's Vision and Christian Perspectives (Darwinova vize a perspektivy křesťanství, 1960) a Knowledge and theFuture of Man (Vědění a budoucnost lidstva, 1968). Třetím a z hlediska naší knihy nejpodstatnějším tématem jsou dějiny a současnost médií: The Presence of the Word (Přítomnost slova, 1967); Rhetoric, Romance, and Technology (rétorika, čtivo a technologie, 1971); Why Talk? (Proč mluvit?, 1973); Interfaces of the Word (Styčné body slova, 1977). Tato centrální témata pochopitelně slučoval i do širších celků: v případě knih The Barbarian Within (Barbarství v nás, 1962), In the Human Grain (Lidské jádro, 1967) a Hopkins, the Self, and God (Hopkins, "já" a Bůh, 1986) hledá styčné plochy literatury s kulturou a náboženstvím, v knize Fighting for Life: Contest, Sexuality, andConsciousness (Boj o život: Soupeření, sexualita a vědomí, 1981) se zabývá různorodými formami vzájemného soupeření od sportu přes rétoriku či akademickou sféru. Soubor Ongových esejí a studií vyšel ve čtyř svazích Faith and Context (Víra a kontext, eds. Thomas J. Farrell a Paul A. Soukup, 1992-99) a ve výboru An OngReader: Challenges for Further Inquiry (Ong - antologie: Výzva pro další zkoumání, eds. Thomas J. Farrell a Paul A. Soukup, 2002).
    Ačkoli Ongova tvůrčí kariéraje rozprostřena přes celou druhou polovinu 20. stoleti, jeho způsob uvažování a psaní se obecnému vývoji teoretického uvažování a psaní poněkud vymyká. Ongje výrazným představitelem interdisciplinárního uvažování, ale přitom je těžkéjeho přístup přiřadit kjakékoli ze stávajících výrazných metodologií: jsou v něm výrazné stopy obeznámenosti se studii klasickýchjazyků, antropologií, fenomenologií, sémiotikou, dekonstrukcí i kognitivními přístupy, aniž by se však Ong alespoň najistou dobu stával zastáncem či hlasatelem některé z těchto metodologií. Jeho díla nesměřují k budování uceleného systému, ale ani k větší a větší míře abstrakce a teoretizace. Směřují spíše k zpřesňování, posouvání akcentů a zevšeobecnění problémů na základě materiálu tam, kde se to právě nabízí. Snad právě proto se na rozdíl od svého školitele McLuhana nikdy nestal mediální teoretickou hvězdou. Přesto byl jeho vliv na akademickou humanitní sféru 60.-80. let 20. století zcela zásadní: Ong se vyslovoval k obecným problémům nejen formou vědeckých příspěvků, ale psal i do popularizačně orientovaných časopisů.
    Ongovu metodu lze nejspíš přirovnat k metodám historické poetiky, vztažené ovšem nikoli na stránku výrazu, ale na stránku média, jímž je výraz nesen. Zajímajíjej způsoby a především okolnosti komunikace, kdy médium či způsob komunikace se zřetelně podílí na spoluutváření významů, jimiž nás sdělení oslovuje. Tento přístup má souvislé historické kořeny v angloamerickém zájmu o pragmatickou dimenzi komunikace; na rozdíl od kontextových teorií kladoucích důraz na sdílený sémiotický potenciál (např. Ecova idea kulturní encyklopedie) či na utváření významů prostřednictvím konstruovaných očekávání (Fishův koncept interpretativní komunity) sleduje Ong významový potenciál materiálních prvků média, jímž je sdělení neseno. Proto do uvažování o tom, co vůbec dělá literaturu literaturou, vnáší - a to ve zcela jiném duchu, než v jakém se rodí Derridův koncept écriture - poněkudjiž opomenutou opozici mluveného a psaného; psané je navíc důsledně členěno na rukopisné a tištěné. Ong z těchto opozic vyvozuje základní důsledky v rozdílu, jímž jsou takto nesená sdělení konstruována, ale i v rozdílech, s nimiž se děje jejich recepce a percepce. V rámci jistého úhlu pohledu se Ongovy přístupy blíží postupům nového historismu, od nějž ale Onga odlišuje zájem o celek historického vývoje, a nikolijen o zevrubnou analýzujistého výseku. Svou argumentací a myšlenkovými postupy může pak Ongova kniha evokovat i způsob, jimiž vyvozuje základní rysy myšlení "primitivních" národů ve svých etnologicko-strukturalistických textech Claude Lévi-Strauss.
    Jádrem Ongovy knihy o mluvenosti a psaníje analýza přechodů odjedné formy vyjadřování k druhé. Posuny média, skrze něž k nám sdělení přichází, mají podle Onga dopadyjak ve sféře logiky, tak i ve sféře rétoriky. Ong tyto dva - dle něho základní - rysy západní kultury staví do příběhové opozice: primárně rétorický způsob, jímž je nesena ústní promluva, je přechodem k psaní¹⁵ vystřídán důrazem na logické operace, které nám fixovaný a sdílený text umožňuje provádět. V souvislosti s analýzou původní, ústně tradované slovesnosti vrací Ong do našeho uvažování i podstatný a dnes opět doceňovaný aspekt jedinečnosti, a to jak z hlediska geneze, tak i recepce sdělení. Zatímco akademická sféra uvažování o literatuře již přinejmenším dvě staletí pracuje s premisou stejnosti, opakovatelných podmínek a transferu výsledného významu bez ohledu na okolnosti či individuum vnímatele, Ong u ústní slovesnosti spatřuje neopakovatelnost a nepřenosnost podobnou auře původních uměleckých děl v pojetí Waltera Benjamina¹⁶. Přechod k psaní, analyzovaný především na materiálu antické řečtiny a středověké latiny, znamená zásadní posun v interiorizaci a antropologizaci naší západní civilizace a její kultury.
    Ongův výzkum dynamiky proměn způsobů strukturace textu v závislosti na médiu, jímž je vyjádřen, si s sebou pochopitelně nese jisté riziko binárně opoziční schematizace. Obsáhlé spektrum materiálu, který je třeba brát v potaz, činí proto Onga nevyhnutelně závislým na zprostředkovaných zdrojích poznání. Také zobecňující závěry, vyvozované na ilustrativních příkladech-dokladech, nemusí mít vždy stejnou relevanci i platnost¹⁷. Přestojejedním z nesporných přínosů Ongovy knihy i "rehabilitace" primárně orálního vyjadřování ne jako vyjadřování nedokonalého, ale jinakostního. I Ong, byť ze zcelajiných pozic než Derridda, ukazuje, že pojetí psaníjako více či méně zdařilé analogie ústní promluvyje neudržitelné a neproduktivní. Ong dostatečně zřetelně ukazuje, že psaní - stejně jako ústní promluva - má své vlastní zákonitosti i mechanismy produkce i recepce a že potlačení rozdílů mezi oběma způsoby vyjadřování vede k eliminaci podstatných a příznakových rysů a k následným nepochopením či přeinterpretováním. Ong vidí specifičnost orální kultury v důrazu na ustálená spojení, klišé a stabilizovaná epiteta či metafory (např. staroseverské kenningy): orální kultura je kulturou přítomnostní, kulturou bez možnosti návratu v textu i k textu. Je také kulturou auditivní, otevřenou hlasu spíše než obrazu: sám Ong ostatně ve snaze revitalizovat tuto původní auru klade markantní důraz na slovní etymologii, především řeckých a latinských výrazů, která se mu zdá nabízet vysvětlení jakoby uvnitř slova, bez nutnosti jeho definování, příznačného až pro éru psaných slovníků.
    Technologie psaní v Ongově pojetí radikálně proměnila náš způsob myšlení, argumentace i vnímání. Akcentovala linearitu a rozmnožila pole minulostního i budoucnostního, jež obepíná psanou promluvu. Analytičnost, zrozená osvojením si abecedy a s ní souvisejícího systému symbolických znaků, přispěla podle Onga k diverzifikovanější hierarchizaci společnosti. Psaní si s sebou nese uzávorkování tvůrce promluvy, a tudíž umožňuje interiorizaci "já" v rámci procesu vnímání; Ong vidí důkaz v tom, že hinduismus, židovsko-křesťanská tradice i islám jako "velké introspektivní náboženské tradice" jsou založeny právě na psaném textu. V Ongově pojetí vynález a rozšíření knihtisku narušily privilegované postavení elity, která měla přístup k psaným rukopisům. Tisk a typografie nabídly našemu vnímání pravidelnost, symetrii, ale také duševní vlastnictví slova: vytištění téhož, co již bylo vytištěno jinde a pod jiným jménem, se stává plagiátorstvím. Materiálem literárněvědného výzkumu, ale takéjeho vyjadřovacím nositelem, se s nástupem novověku stává víc a víc psaný text, psaný výsledek interpretace, psaný záznam hodnocení.
    Ong nijak nezpochybňuje možnosti, které vůči "kontextově nezávislému" napsanému textu dokázala rozvinout a nabídnout nová kritika, strukturalismus, sémiotika, hermeneutika či recepční estetika. Jeho rehabilitace orální kultury není nesena nostalgickým hledáním ztraceného věku blaženosti; je konstruktem jiné možnosti, v níž komunikace probíhá vždy v jedinečném a konkrétním kontextu, umožňuje změnu, improvizaci dle momentálních okolností a její výsledek i důsledek je vždy nejistý. Konceptem sekundární orality nabízí Ong našemu vnímání literatury obdobný rys, který nabídl třeba Roland Barthes svým "nulovým stupněm rukopisu": psaná promluva si v sobě nese nevyhnutelně smazávanou stopu orálnosti, tematizuje nemožnost analogického ztvárnění přepisem, odkazuje k neexistujícímu prvopočátku, ke slovu předjeho napsáním. Právě tato dimenze Ongova pojetí nejspíš také vede jeho zastánce k akcentování Ongova náznaku sekundární orality, kterou spatřují především v elektronických médiích, v nichž se na rozdíl od tištěného textu eliminuje textová autonomie a zvýrazňuje se opětovnějedinečnost, neopakovatelnost toho,jak komunikace proběhla: i při četbě téhož hypertextu proklikává totožný čtenář pokaždé nejspíš různé odkazy do nižších úrovní, některé hyperodkazy přestávají fungovat, jiné jsou doplňovány atp. Digitální média a multimédia obecně tedy akcentují opět interaktivnost a problematizují evidentní a stabilní začátek a konec textu. Obdobný dopad má ostatně i koncept intertextovosti, který literární uvažování ovlivnil paralelně s nástupem elektronické formy textů.
    Ongův způsob argumentace je spíše teleologický než programově teoretizující: zobecnění se vytvářejí na základě poměrně úzkého materiálového vzorku a ve výrazně binárně opozičních dimenzích. Ong nicméně nesměřuje k ucelenému teoretickému systému: spíše ukazuje svá zobecnění jako hypotézy, jako teze, které jsou k dispozici k dalšímu domýšlení. To platí i pro často přejímanou typologii charakteristických rysů orálního myšlení a vyjadřování. Ong nabízí devět rysů, jimiž tento typ myšlení v opozici k myšlení nad psaným a tištěným textem charakterizuje: orální myšlení entity přiřazuje spíše, než abyje hierarchizovalo; sceluje a udržuje spíše, než aby analyticky problematizovalo; je redundantní či "přebujelé"; je konzervativní a tradiční; má blízko k lidské každodennosti; je agnostické; preferuje vcítění a účastenství před odstupem; je homeostatické, tj. udržuje si rovnováhu eliminací všeho, co se nejeví jako relevantní; je situační spíše než abstrahující. Jakkoli je jistě možné danou typologii rysů napadat či revidovat slučováním či naopak rozšiřováním, nelze si nevšimnout, žeji lze docela dobře použít například k postižení rozdílů mezi dramatem jako psaným textem a jeho jevištní realizací. A obdobně se tento výčet stane inspirativním a zajímavým, pokud smysl čtení literárních textů přestaneme vidět ve verbalizaci výsledků tohoto čtení, ale přijmeme Barthesovu pobídku k nerezultativnímu požitku z textu, ze čtení pro samotný proces čtení.
    Vynález a rozšíření knihtisku etablovalo v našem myšlení podstatnou kategorii textovosti. Ong ji nechápe v dekonstruktivním pojetí, tj. jako něco, co se textem děje a coje z textu neabstrahovatelné, nepřenositelné, odkazem mimo text nevyjádřitelné. Textovost pro Onga znamená především nový způsob uspořádanosti, umožněný autonomním, na kontextu nezávislým diskurzem.¹⁸ Vynález abecedy s její analytickou schopností zredukovat zvuky do ekonomicky úsporných a v tisku totožných prostorových ekvivalentů znamená potlačení událostního, zcela prézentního aspektu řeči ve prospěch řeči a slov jakožto věcí. Tento vynález zvýraznil znakový aspekt řeči; zvuk reprezentovaný grafémem je jedinou věcí, k níž grafém odkazuje. Antropomorfizace psaného textu se v Ongově pojetí projevuje prostorovým uspořádáním na stránce, která má "záhlaví" i "zápatí"; odkazem "výše" či "níže" může být míněna i pasáž vzdálená několik stránek, čímž se implikuje představa textu v mysli čtenáře, a nikoli prostor dané stránky textu. Ale především zatímco slovo v mluvené řeči je vždy součástí a modifikací celostné situace, která je širší než pouze verbální, v psané podobě je slovo izolováno od kontextu, v němž se rodí. Tento odstup jednak vyžaduje fikcionalizaci, tj. textové dotvoření chybějícího kontextu (formou textem implikovaného autora i vnímatele), jednak dává prostor ironii jako stále konstitutivnějšímu rysu psané a tištěné literatury.
    Sám styl Ongova psaníjako by tyto výše zmíněné rysy tematizoval. Ong svou práci o ztrátě aury orální komunikace musí napsat; jenom tak může oslovit tisíce vnímatelů a jenom tak mohou jeho myšlenky setrvat a být sdíleny, domýšleny či vyvraceny. Navíc i on musí dodržet rysy tištěné vědecké práce z 20. století. Proto má i jeho kniha Obsah, Rejstřík, proto je analyticky hierarchizována do kapitol a podkapitol, proto je argumentující "hlas" textu neustále přerušován závorkovými odkazy k jiným autorům i kurzívním značením děl, o nichž mluví. Zároveň ale jako by se Ong odmítal tomuto typu komunikace poddat zcela. Složitá "vědecká" dikce je čas od času narušena sugestivní, byť zjednodušující tezí či odbočkou, větou, která si říká o to, aby byla vytržena z kontextu a zapamatována či citována. Proto se některá témata vracejí, některé teze jsou v různých kontextech víceméně jenom zopakovány, některé soudy jsou vyneseny bez důkazového podloží,jenjako odlehčené bonmoty. Proto lze knihu číst nejen od začátku do konce, ale lze celkem pohodlně začít i inmediasres: každá kapitola i podkapitolaje víceméně autonomní a porozumět její argumentaci nevyžaduje obeznámenost se vším, co předcházelo. Proto jsou základní teze, které si Ong vypůjčuje od jiných badatelů, parafrází zprostředkovány, aniž by se předpokládalo, že čtenář při odkazu svou četbu přeruší a půjde si daný zdroj prostudovat. Proto zpoza Ongovy dikce zřetelně prosvítá (jsme v prostoru, totiž v textu) autorský hlas, který se projevuje nejen logikou argumentace, ale i rétorikou, potřebou vyslovit se, oslovit a zanechat stopu. Ongova kniha vyšla před téměř pětadvaceti lety ajejí autor před třemi lety v požehnaném věku zemřel. Přesto je - i díky tomuto textu - jeho "hlas" zachován a myšlenky, které nabízí, i dnes provokují k domýšlení či k problematizaci našeho synchronního zřetele a pohodlného stanovování si hranic významu, obsaženého a nalezitelného pouze v textu. Slovo i výpověď k nám,jak nás Ongova kniha upozorňuje, nepřicházejí jenom tak; nejsou emanací duše bez těla. Jsou vždy nesena nějakým médiem, a toto médium hraje i sémantickou roli.